Říjen 2011

XV.

30. října 2011 v 19:01
Můj vlasovej experiment vypadal spíš jako nádor než elegantní francouzský drdol, na ksichtě sem měla zas makeupu, že by to stačilo celýmu klubu roztleskávaček a neměla sem nic na sebe. Takže nezbývalo nic jinýho, než nahodit sebejistej výraz a před výletem do RC jít ještě popřát Reně.
Dostala kalendář s Lennonem a komiksy Red Meat, pusu a už tam sem se začínala docela připíjet. To je tak, když místo oběda jedem k babičce.. Achjo.
Autobus, metro, přestup, metro, nic než národka!!
Guest, narváno. Hned sem viděla pana kytaristu, jeho klona - sxe muž (je fakt hrozný, že se mi líběj dva povahově dost rozdílný kluci, ale ksichty maj jak přes kopírák) a ženu zpěváka z mojí druhý kapely. A taky muže, s kterym si asi sto let píšem na last.fm a různě se domlouváme, že už se konečně někdy sejdem a pokecáme a povedlo se to až ted. A vypadá jako Honza z Z pekla štěstí!!

"a co ty a nějakej přítel?"
"já?" ušklíbnutí "se na mě podívej, mě nikdo nechce"
"já nemít přítelkyni, tak do tebe na baru už lámu panáky.."
"to řiká každej" ušklíbnu se znova a jdu doplnit alkohol.

Z kapel si moc nepamatuju. Při rakušanech se za náma porvaly nějaký dvě čubky a já se otočila zrovna ve chvíli kdy jedna druhý odrazila pití. Schytala sem přímej ošplouch houbou přes celej ksicht a tričko, kluci - kytarista a jeho mladší brácha každej jednu ruku.
"tyvole, mam zlitý uplně celý tričko, to si dělaj prdel" a P. si to samozřejmně musel ověřit "nojo, uplně celá mokrá"

A pak mam prostě okno. Pamatuju si nějaký útržky, ale rozhodně k nim nepatří třeba cesta do vyšehradský nebo domu. Jak si utírám slzy zvracečky, jak řikám takovýmu tomu pláči když blejete a upravuju si oči a brácha našeho kytaristy na mě kouká (asi netušíce, že sem si zrovna vyndala ruku z krku) a po mym povzdechnutí a snažení se nějak upravit řekne "co je, vždyt jseš krásná" a já udělala něco jako pf a odešla. Nojo, lichotkama na mě..

XIV.

21. října 2011 v 15:21
"Dneska je venku hezky, tak zůstanem doma a vožerem se, ne?"

XIII.

18. října 2011 v 23:01
Asi hodinu před odjezdem mi začly haprovat nervy a šla sem si zapálit cigáro. Vzala sem první zapalovač a šla ven. Kdybych si uvědomila, co mam za zapalovač, nikdy bych na to cigáro nešla. Zapalovač udělal VŽUM a chytla mi moje nalakovaná patka.
Nedalo se nic dělat, umejt od strašnýho smradu ohořelejch vlasů a vzít nůžky. Z přerostlý patky mam ultrakrátkou ofinu a chtělo se mi z toho brečet.

Ale kvůli vlasům se koncerty nerušej.
Dorazila sem před byt kytaristy P., v kadeřnictví v druhym vchodě sem si ve zbylym čase nechala zarovnat tu hrůzu na hlavě a už z dálky sem slyšela řev kytar a pak sem zahlídla modrou dodávku. Kluci, V., fotograf s kterym sem o prázdniny "chodila", přítelkyně našeho zpěváka, H., kterej celej koncert zařizoval a A., Nikki Sixx počesku. Naskládali sme se dovnitř, poslouchali naký šílený rokenroly s bráníkama v ruce. Už ted sem cejtila, že to bude super.

Vlezli sme do klubu a vytahali ty hromady aparátu. Rozhlídla sem se a jediný lidi, co v místnosti seděli na mě koukali pohledem "je to ona?" - Míra, Šimon a Filip z Nera! No to mě poser. Člověk si vyjede pár kiláků na koncert a hned potká známý ksichty. Kluci se divili, co tam dělám a pak sme tak různě kecali. Šla sem sepsat playlist a v hlavě si opakovat kombinace akordů a až na jeden kousek sem věděla uplně všechno, což se fakt divim.

Po půl devátý W. rozduněl kytaru, kejvli sme na sebe a už to jelo. Po pár prvních taktech se mi na tváři objevil úsměv a začala sem si tak tancovat a zároveň sem furt věděla, kde sem a co bude ted. Takle koncentrovaná sem snad nikdy nebyla.

Jedenáct songů uteklo jak voda a já si podávala packu s basákem další kapely, kterej mě chválil, že mi to s klukama moc sluší a že sme se mu líbili.
Nesnášim takovej ten pocit, když na něco myslíte a najednou někdo přijde a přesně to vám řekne. V. mi totiž řekl, že na mě bylo vidět, že si to užívám tisíckrát víc než koncerty s holkama.
Mam holky nejradši na světě, i když sem se na to chtěla mockrát vysrat, tak to asi nikdy neudělám, ale ty koncerty maj chyby a to mě moc mrzí. Tady sem si byla jistá v kramflecích, věděla sem, že bubeník A. je přesnej jak hodinky a že se nemam čeho bát.
Šli sme pít, v merchi jsme dělali blbosti s izolepou - Adolf, pan Vigo, Lemmy atd atd. S P. jsme se různě prali, čmárali po sobě propiskou různý píčoviny a prej sme byli jak dvě malý děti na písku.

Kolem jedný jsme to zabalili, natahali krámy do auta a zas jeli domů. P. mi nabídnul rameno, abych si neškrtila padající hlavu o pás a já poklimbávala. Na benzínce sme se chtěli najíst, ale v MC měli půl hodiny pauzu. Šli sme teda na normální benzínku a dělali hroznou ostudu, pani za pultem si musela oddechnout, když H. dojedl poslední hlt kaše a vypadli jsme. Ale protože to nebylo dost, šli jsme znovu do MC, kde už kluky nechali si objednat a tam jsme dělali ještě větší ostudu, Motley Crue řvali na celý okolí Lovosic a pak A. pustil stěrače a voda z odstřikovačů jí postříkala celý okýnko, no tam už nás nikdy nebudou chtít vidět. Zas sem polospala, dokud sme nezastavili před bytem a já s P. jsme vylezli z auta a šli spát.

Pustili jsme si k spaní Občanský průkaz a já se snažila neusnout do tý scény, kdy Daněk spadne z kola.
Už v noci sme se rozhodli, že nikam nejdem, P. nejde do práce a já nejdu do školy. P. měl původně plán jít tam tak na dvanáctou, ale i z toho sešlo když jsme si pustili koncerty Rancid a dalších kapel. Že se nám ale to poklidný odpočívání zvrhne až do osmi do večera bych fakt nečekala.. Jeho spolubydlící nám nosil studený piva do postele a sledovali jsme Trpaslíka až do doby než jim přišel nějakej kamarád a já vytuhla v posteli. Probudil mě v sedm antikoncepční budík, takže sem se dala tak nak dohromady, dala klukům pac a jela domu.

Z posledního odstavce je asi jasný, že sem porušila jedinou kapelní zásadu od tý doby, co jsme smíšený ejkejej žádný muchlování v kapele a W. včera vyhrožoval, že nás oba dva vyhodí, haha, takže kdybyste chtěli, druhá kytara a basa je volná.

XII.

15. října 2011 v 12:19
- sběr -

12/10
Snažim se proměnit se v houbu.
Všechno do sebe nasát, udržet a vypustit, až když mě někdo zmáčkne.
Nemam problémy s učením, když chci. Chci.
Do první zkoušky v úterý sem uměla tři songy a jeden cover. Dvě sem měla jen napsaný.
Po druhý zkoušce ve středu bych jich měla umět jedenáct. Asi.. Asi je i umim.
Myslim si, že existujou dva druhy lidí, co se motaj v kapelách. Teda, vypustim ty, co hrát uměj, ale nemaj kde a vypustim ty, co absolutně hrát neuměj.
Druh č. 1 to má v krvi. Slyší melodii, pamatuje si jí, možná jí trochu předělá do svýho. Řekne vám rozdíl mezi C a Cis a slyší ho. Udělat song je stejná samozřejmost jako jít se ráno vychcat. A přesně tenhle člověk nejsem.
Mě se týká typ dva. Asi to zní trochu sebevědomě, ale asi si trochu začínám uvědomovat, že nějaký ty stopový prvky hudby ve mě budou. Dril, nadrtit se a doufat, že to nějak vyjde. Improvizace nebo čistý naposlouchání neexistuje, sportka první tah vylosuje pár akordů z paměti a musí to bejt dobře. I bez notáře.
Nezbejvá mi nic jinýho než zatnout zbytek zubů a ... suffer.
V mojí hlavě je určitá hranice mezi přirozenou chybou a debilitou. Občas to ujede, občas mam den kripl a netrefim ani jednu písničku. Ta hranice je kolikrát dost na pomezí. S holkama se furt pohybujem těsně před debilitou, občas mam fakt pocit, že už to neni normální.. Dva roky slyšíte písničku s jednoduchou stavbou - intro, sloka, intro, sloka, refrén, intro, sloka, refrén, POMALÁ sloka, refrén a jít do prdele. Proč se furt stává, že se zapomíná na pomalou sloku, to netušim. A ne že já bych byla svatá, jednou snad přijde den, kdy se trefim na správný akordy při zpěvu v refrénu Královny.
V pondělí mam první koncert s klukama a fakt nemam ani ponětí, jak by to mohlo dopadnout.
Jediný, co teď můžu dělat je sedět, v hlavě si ty songy přehrávat a zkoušet trefit správnej akord.

14/10
Po roce se vracíme do jednoho z nejhnusnějších měst týhle země, kde jsme zhruba před rokem zažily neskutečnou párty plnou vtipných bonmotů a mezilidských zvratů. Trošku se nám pohrotil odvoz, ale nakonec mě napadlo zavolat mýmu bratrancovi, což byl asi jeden z nejlepších nápadů, co jsem za působení v týhle kapele měla. Nebude nás muset vozit šeroslepej bohouš s velice netrpělivym bržděním, kterej za volantem pomalu usíná a jakmile vezem víc než jedno kombo, tak si musíme dát kytary k nohám, hajhou tříhodinová cesto! Navíc si začal vymejšlet, že chce pětinu výdělku. Ano, ježdění s kapelama totiž hrozně vynáší a samotný hraní ještě pětkrát víc.
No, na místě jsme byli uplně bez bloudění asi za padesát minut a už to jelo. Byl tam můj oblíbenej tancovací parťák, kterej má jednu vadu - straight edge a tim pádem nikdy nemůžu zneužít jeho silně podroušenýho alkoholickýho stavu a stát se jeho životní láskou - až do vystřízlivění. A protože jiný než opilý muže neulovim, tak mam holt smůlu a můžu mu tak akorát potajnu něco přilejvat do coly.
Koncert měl skluz jak svině a protože se tam drží policejní hodinka, na čtyři kapely zbyly dvě hodiny. NAAJS.
No ale co, tam, kde maj točenýho cidera a na baru účet na kapelu je mi vždycky dobře.
První kapela, místní opilci co to maj i v názvu byl zas očistec. Text jako "i když holky rády daj, --- nemrdaj!" a nebo předělanej song NIN ve verzi MISTRA s textem "kečup, kečup, jedině od heinzu".
Po odehrání sme hned jely do hometownu na oslavu pěti let místních Komediantů. Vzhledem k tomu, že točenej cider mi dával jak svině, po čtyřech dvojkách bílýho vína sem měla pěkně rozostřený vidění a taky pěkně rozkecáno, aj. A taky sem se venku neudržela a líbala se s asi nejcennějším skalpem tohohle města, ach bože, to je tak sexy muž tohle.. Sice skoro stejně velkej jako já, ale to nevadí. A ty fousy, pokérovaný ruce, mauuuu AAAAAAAAAAAAAAAA.
Odešla sem domů s tim, že se projdu a cestou vystřízlivim - aspon do míry "můžu sebou plácnout do postele a hned usnout, žádný motání hlavy". Dvakrát sem se nadechla toho hnusnýho mrazu a za půl minuty mě taxikář vezl domu. Poprvé sem si sama vzala taxíka. Tyjo, sem už vopravdu velká holka.

-

16/10
Včerejší koncert byl typu "odehrát a jet domu spát", takže neni moc o čem psát.
Probudila sem se s bolavou hlavou v asi jedenáct hodin druhej den, trvalo mi víc jak tři hodiny se jakžtakž najíst, umejt a vypadnout zas na zkoušku.
Udělaly jsme novej song o určitym obdivu k starším mužům. Za celý dvě hodiny jsme hrály jen tenhle song a upřímně, asi jsme nikdy neudělaly nic lepšího. Chytlavý sólo a přitom nijak složitý, hezká melodie, neni to naše klasická uřvanina a zároveň nic utahanýho. Máme velký plány, za dva tejdny totiž jedem na víkend do sousední země, jejíž obyvatelé jsou ošukaný opice, který Maďaři kopli přes Dunaj. (nebrat osobně, sama sem skoro z půlky slovenka) a tam natočit nějaký amatérský videa, plus máme mít živák ještě z jednoho zářijovýho koncertu a song nahrát ve stejnym studiu jako první demo. Už chystáme nějakej merch, pár triček, snad z toho něco bude. A promo fotky. Hlavně to bylo snad vyloženě poprvý, kdy jsme se jednomyslně shodly na vizi, žádný vydávání a lisování, jen nahrát dva songy na singl a hodit na bandzone, udělat to hezky postaru analogově a hlavně mít jen zas něco v ruce na chlubení a zaznamenat vzpomínky z výletů.
Je to skoro čtyři roky co hrajem. Občas mě zajímá, jak se mám v paralelním vesmíru, kde kapelu nemam a sem vlastně uplně obyčejná puberťačka. Kapela mě zasáhla ve věku, kdy mi přijde, že se člověk nejvíc rozvíjí ve všech stránkách, nevim jestli je to uplně nejlíp, ale lituju mé další já, který tenkrát z kapely odešlo a já se vrátila.

XI.

9. října 2011 v 15:49
Krkonoše. Závěr bikerský sezony. Jégrpárty.

Místní asi nerozuměj slovu "s dovolením" ani "můžu projít?" ale jen "uhni dopíči" případně neřikat nic a narazit.
Místní se očividně rádi svlíkaj. S počtem šesti viděných penisů jsem se dostala na první místo v naší kapele.
Nikdy jsme nepotřebovaly bodyguardy (bez prdele, vopravdu gorily), který by nás hlídali. Ne, že by se někdo snažil nám vniknout na podium a ošahávat nás nebo tak, ale musely se držet odposlechy, aby nás nesrazili do bicích a mikrofony. Vyražený zuby nechci!
Nikdy se mi nestalo, že bych dorazila na místo, kde nebyl pořadatel. Už v devět večer prej někde spal ožralej. Aha, a těch pět litrů nám dá kdo jako?
Ubytování nad klubem. Fuj! Bílý fleky na matracích. Ještě, že tam bylo to nemocniční prostěradlo...
Jsem oficiální hater benzínkový stravy. Bagety už NECHCI ANI VIDĚT. Jenže co na výběr - neděle, deset ráno, hory.

Ale věřte nebo ne, tohle byla jedna z nejlepších akcí, který sem kdy zažila a odehrála.
Kapela před náma mě sundala, hráli samý covery - ale pozor, s velkou grácií, stylem a bez chyb!! Třeba tohle a taky tohle a při týhle sem dokonce vběhla doprostřed čirýho zla přímo k podiu. KARE KARE KAREL GOTT!!

"Hlavně tam prosimtě nezmrzněte, hezky si to užijte a doufám, že už se máš líp. Po desátý večer maj padat meteority, tak se jdi koukat:)!"

X.

3. října 2011 v 21:18
Už nechci smrkat. Ještě jednou uvidim nějakej kapesník a regulérně se rozbrečim.
Už nechci kašlat. Dusim se jak starej tuberák.
Chci přestat kouřit a pít, když mam teplotu a sem nemocná.
Chci, aby mi jednou došlo, že běhat venku v kraťasech a triku do čtyř do rána neni dobrej nápad, když je člověk nemocnej.
Chci konečně jít jen tak na nějakou akci. Vždycky, když je tu něco, kam chci opravdu jít, tak hrajem.
Už nechci brát žádný koncerty do konce listopadu. Mam jeden volnej víkend. Na začátku září sem měla mít do konce listopadu dvanáct koncertů. Na začátku října mam do konce listopadu sedm koncertů s holkama a tři s klukama. Za září sem odehrála pět koncertů. AHA.
Už nechci jezdit namačkaná v jednom zasranym osobáku v pěti lidech. Samozřejmě věčně na prostředku, kde si nemůžu ani opřít hlavu a spát. A spát si na kolenou už vopravdu nebudu.
Už nechci jezdit do školy na dvě vyučovací hodiny. Mezi nima dvě suplovaný a pro jistotu jedna volná, abychom se náhodou neunavili. Nemá to smysl jet dvě hodiny kvůli devadesáti minutám vyučování, devadesáti minutám "suplu" - jeden dělejte si co chcete, druhej ani nepřišel a pětačtyřiceti minutám zevlování na sluníčku. Mezi tim skoro čtyřicet minut přestávek navíc. Asi to zní fakt divně, ale radši bych se těch pět hodin učila, než vědět, že tam sem uplně zbytečně a když se hned zvednu a odjedu, tak se nic nestane. Nechci poslouchat kecy na absenci, tak i s zasranou virózou, kterou bych tisíckrát radši vyléčila než rozšiřovala jezdim poslouchat hovna. Asi se na to vyseru.
Nechci jít s pitomou rýmou a kašlínkem k doktorce, abych si mohla ležet doma s razítkem v omluvňáku. Dostala bych totiž antibiotika a ty do mě ta káča pitomá rve horem dolem (ježiš to zní blbě) a už jí na to seru, protože když je vopravdu potřebuju na nějakej horší zánět - jako třeba v ráně po vytrženym zubu - nezabíraj a játra pláčou.
Už nechci narazit na sběratele pražskejch čubiček, co si ze mě jeden den dělá deníček a druhej den mě radši ani nezná. To je teda úroveň, na pováženou, vopravdu!

A taky bych se, milý deníčku, do příštího života narodila ráda jako holka s dlouhýma blond vlasama a english skillem lepším než britská královna samotná.
To je tak, když člověk pár let poslouchá kapelu, pak s ní má jet turné, tak to oznámí zbytku svojí kapely, zpěvačka vezme to nejznámější a naposlouchá, najednou srdíčka a pusinky a Znáš to? Neasi, vydali to před třema rokama, jasně že znám. A pak přijdou ty vysněný koncerty a bam bam a sem v píči. Absolutní nezájem o malou zrzavou a nepříliš vzhlednou holku, budem se bavit jen s těma hezkejma, který nás vůbec neznaj. To sem to zas vymňoukla. Bájbáj, němci, najdu si jiný idoly, ty budu srdíčkovat a snad mi je už nikdy nikdo nevezme.

už si taky nechci stěžovat na uplný hovna jako je tohle. achjo.