Listopad 2011

XXI.

26. listopadu 2011 v 15:55
"milý deníčku, včera jsem se nevyspala s nikym z kapely"
řiká zpěvák cestou z marienbadu někde in the middle of nowhere mym hlasem po tom, co jsem řekla, že včerejšek si určitě zapíšu do deníčku. zasmáli sme se, bubeník si za volantem opět uprdnul a opět řekl "no lucko". dálnice je furt stejná, je trochu zima, ale svítí sluníčko a my se rozespalí těšíme na první kfc. zpěvák sice měl pravdu, ale zároven jsem nebyla moc daleko od toho, aby se něco dělo...

je asi tak půl čtvrtý, když nasedám do dvanáctky a jedu na místo srazu. sjedem si čtyři songy, sbalíme zkušebnu a skládáme se do auta. první benzínka za prahou - bráníky na cestu. debaty o hovnech - doslova, o piercingách v dámskym přirození, o kapelách a skejtu... sto šedesát kilometrů před náma. z rádia největší hitovky, co zpěvák našel ve svym telefonu.
v hlavě se mi furt honily myšlenky, že je to možná naposledy. neměla sem z toho moc dobrej pocit, přece jen dva koncerty je málo.. každopádně nechala sem si to pro sebe a zacpala si uši a doufala sem, že si s nima ještě něco odehraju.
na místě pár lidí, přijeli jsme fakt brzo. seznámili jsme se s nějakýma místníma post hardcorovejma klukama a obsadili stůl na strategickym místě - dobrej výhled na podium, blízko k baru.
první kapela nic extra, párkrát jsme zaplácali. hluchý místa, upozornování na chyby a nulovej pohyb..
přišel čas převlíkání a já vyzkoušela svůj čtvrteční úlovek. hele, kluk, kterýho chtěj vzít místo mě je asi tak pětkrát lepší hudebník, umí víc chlastat a je to profláklej ksicht, ale v jedný věci budu mít vždycky navrch.. podvazky na mě prostě vždycky budou vypadat líp. když sem se vrátila zpátky na podium, tak mě kytarista poprosil o klíče místnosti, kde jsme zůstávali spát a která nám sloužila jako převlíkárna. já se k němu otočila zády a ohnula se do tašky a v tu chvíli kluci pod podiem udělali jen "vááááááááááááááu".. jo, tohle umí pohladit ego.
pak my. zvuk šel v pohodě, tentokrát sem neměla mikrofon a to se mi vždycky líp hraje. a ještě líp se mi hraje když vim, že mi to sluší, což včera kurva slušelo. chtělo se mi pařit, byla sem příjemně opilá a měla sem i víceméně bezchybovej den - nejlepší možná kombinace. pod náma tancovalo spoustu holek a předemnou pár kluků, samý voškliváci, ale co, na panáka dobrý.. vyvolaný přídavky, poplácávání po ramenech a gratulování si, že sme dneska byli fakt dobrý. zpěvák se ke mě přitočil a řekl - "s tebou chci bejt v kapele, žádný změny" což mi večer ještě víc vylepšilo, takže sem si šla na bar zvyšovat hladinu alkoholu - zadarmo ouje - seznamovat se s místníma klukama a poslouchat poslední kapelu.
kolem druhý hodiny sem si vylezla na palandu a usnula. nevytápěnej pokoj ouje, klepala sem se zimou a neměla sem nic jinýho než bundu, fok of.. tohle fakt nesnášim.
kluci přitáhli tak o hodinu po mě, bubeník roztopil kamna a furt dokola opakoval, že je to jako na chatě.


budík, 7:40, balení věcí, nekončící debaty o sraní a odjezd.
"milý deníčku, včera jsem se nevyspala s nikým z kapely"
cestou kluci pořád omílaj historky o jedný "kočce" ze včera. začala je tam všechny nabalovat jedna tlustá a ošklivá francouzka, která ovšem byla při chuti. "šeský kokoti na mě málo, já nebýt nymfa, já jen být výkonná, já vás tži zvládnout štyžikrát" a podobný bonmoty mě furt víc a víc rozesmívali, ale fuj, byla fakt nechutná.
před prahou nás navigace totálně poblázní a táhne na strakonice, hradec, plzen atd., tim pádem zpěvák dorazí do práce o trochu pozdějš a mně ujede autobus.......
..bubeník nás vysadí u P. doma, jdem nahoru, otevřem si ranní bráníky a koukáme na mazanýho filipa. smějeme se, držíme se za ruce a v tu chvíli mam zas ten pocit, že když už mě vyhoděj z kapely, tak s nim chci bejt.
uvidíme.
v půl druhý mi jde odemknout dveře, dáme si poslední pusu a já se zas těšim, až bude další koncert a zas budu v jeho posteli se studenym bráníkem.

XX.

20. listopadu 2011 v 20:41
..jako když máte pár tejdnů nový kluka, je to všechno růžový a máte pocit, že je to fakt ten, s kterym byste mohli vydržet, a on se pak začne chovat divně a řekne vám, že má rád někoho jinýho..

měla sem vás ráda kluci. ale to nestačí.
odted už sem zas holka z jedný kapely.

XIX.

17. listopadu 2011 v 1:01
cestou ze školy se mi v hlavě zrodil ideální nápad.
co takle jet o dvacet kiláků vedle na koncert?
podle fejsbuku sem věděla, že tam jede kamarád a narvala sem se k nim do auta.
aby nám cesta utekla, vyptávala jsem se na nový drby a onen kamarád mi řekl, že má novou holku, denisku z prváku.
koncert skvělej, potkala sem spoustu lidí z "druhý strany labe" a večer utekl jako víno a zelená do mýho žaludku.
prej jsem zestárla. nepovídejte, já myslela, že mi je furt těch čtrnáct.

kamarád mi cestou začal šahat na nohy a vystoupil se mnou asi pět kilometrů od místa kde bydlí.
šel až před vrata.
před nosem jsem mu zamknula a se slovy "běž za deniskou z prváku" jsem šla domů.
bouchnul naštvaně do vrat a poslal mě do prdele.

copak potřebuju dalšího zadanýho chlapa?





edit, 18/11

ve čtvrtek jsme byly s holkama nahrávat. klasicky náš blbej zvyk se opít před nahráváním, tentokrát každá jinde, ale všechny asi stejně - mohly jsme fungovat, ale moc se nám nechtělo. no co, dva songy prostě dáme.
bicí šly dobře, myslela sem si, že zaberou trochu víc času
pak byla na řadě basa.
byla sem nak podivně rozhozená a do prvního songu sem se nemohla dostat. přitom má o dost příjemnější tempo než ten následující a mam tam celkem jednoduchou basovou linku. nechápala sem, proč mi to nejde, každopádně zkusila sem to třikrát a nakonec vybrala prostřední verzi. byla sem trochu rozhozená. druhou písničku sem si nechala cvičně nahrát hned na první pokus, abych věděla co je špatně a kde si mam dát bacha.. a kupodivu sem jí vystřihla hned a bez nějakej sraček kolem byla hned napoprvý nahraná. tim pádem sem mohla ulehnout na gauč a smát se holkám, jak se vztekaj.
naše zpěvačka je totiž fakt nejlepší, jak v zavřený místnosti nadává, když se netrefí. "kurva!" .. "dopíči kurva!!" "dopíči kurva já se na to vyseru!!" "já sem fakt píča doprdele!!!!" a my vedle v křeči smíchy, ne že bychom se smály tý chybě, ale spíš tý celkový beznaději, jak se musíte dostat na uplnej okraj svejch sil a vystřihnout to za strašnýho afektu. pak, když už se vám to totiž konečně povede máte pocit totální úlevy a zasmějete se tomu vztekání a jste fakt rádi, že to máte za sebou. a v hloubi duše si honíte ego a řeknete si "jo kotě, seš fakt dobrá". druhá kytara šla dost obdobně, těžce, ale je tam.
zato zpěvy šly uplně nejlíp. v první písničce poprvý opravdu zpívám a nekřičim. bylo hrozně vtipný při asi minutovym sólu v pasáži mezi druhym a posledním refrénem jak jsme tancovaly, předváděly jak se šukáme a nebo pouštění slin. to s váma totiž udělá deset hodin nad dvěma písničkama, absolutně se přestanete nějak kontrolovat a je vám zas dvanáct.. tohle neni jen moje teorie, shodli jsme se na tom už se spoustou kapel, že ke konci nahrávání už toho máte tak plný brejle, že se začnete chovat jak retardi.
druhá písnička má v refrénu křik. když sem si stoupla na stejný místo jako předtim, holky sem uplně nechutně překřičela a zároven by s tim nic neudělali při masteru, byla sem prostě moc nahlas.. nakonec holky musely stát asi tak pět centimetrů od mikrofonu a já půl metru od nich, protože bohužel umim řvát jen jednou hlasitostí - tou kulervoucí.
každopádně mam dobrej pocit, už tak nak vnitřně vim, že si napravíme reputaci po dost nezáživnym cédéčku. uvidíme.

XVIII.

13. listopadu 2011 v 18:41
Měli jsme se sejít v jednu na tramvajový zastávce.
Na tý, kde je ten příšerně patetickej nápis "Pochybujte si, chcete li, o sobě která vás miluje, ale nikdy nepochybujte o lásce samotné", kterej mi ve dvanácti přišel fakt dobrej, intelektuální a krásnej a čim víc stárnu, tim víc mi přijde ubohej. Asi protože nemam tu milující osobu, haha.
No, vylezla sem z metra, propletla se skupinkou lidí a stál tam. Jen v mikině!!!! Já měla až po uší šálu, kabát a dokonce i rukavice.
Šli jsme na výstavu, u každýho obrazu byl prospekt o danym díle. Bylo to o kontroverzi, šokování veřejnosti a právnických sporech např. o plagiátorství nebo autorských právech. Čekala sem samý hambatý čuňačinky, rozpáraný břicha a hořící kříže. Nic z toho nás víceméně nečekalo, spoustě slov z brožur sem vůbec nerozuměla a kolikrát sem z textu nebyla schopná vyvodit, co tim vlastně chtěj říct. Nemyslim si, že sem tak uplně blbá, sem jen blbá. Horší je, že se moc neumim soustředit a radši přemejšlim nad tim, jestli nestojim moc blízko a proč sem si sakra nevzala brejle.
Každopádně výstava to byla víc než zajímavá a myslim, že tyhle dvě hodiny za to stály.
Moje bujná fantazie si vymalovala, že tohle by asi mělo bejt rande, ale nic moc tomu nenasvědčovalo. No, kdyby to bylo rande, tak bylo velice příjemný, ale trochu neosobní. A jestli to byla jen kamarádská schůzka, tak byla fakt dobrá a doufám, že se budu takle kamarádit častějš.
Vrátili jsme se na tu stejnou tramvajovou zastávku, on potřeboval jet druhym směrem než já, ale počkal se mnou a nakonec nám přijela tramvaj uplně stejně.
"Tak zas někdy!"

Jenže mně jel autobus až za hodinu.
Vystoupila sem hned příští zastávku, přešla Vltavu a že se půjdu podívat ke Stalinovi. Tenhle nápad sem začala proklínat tak v první třetině těch obřích schodů, ale co se dá dělat, zpátky už nepudu. Jen co jsem vylezla nahoru, mě chytla hrozná nostalgie. Tady sem totiž víc jak rok nebyla.
Naposledy, když sme se tenkrát nafrčely v Crossu, tam tancovaly do zavíračky na nějaký dubstepy, pak jsme šly do Stromovky a přes pštrosmayerák jsme šly na dětský hřiště a ukradly tam odstrkávací motorku, na který jsme sjely kopec dolů. Přes Vltavu na Staromák do žabky zkusit sníst koblihu a odtamtud na Václavák a na ípák a zkouřit se.
Předtim s Matesem, když sem si vzala nový boty a strašně mi sedřely paty, že mi bylo mnohem příjemnější jít bosa. Šli jsme ruku v ruce a každej v druhý nesl svoje boty a smáli jsme se tomu.
Ostatně s nim a dalšíma lidma ze školy jsem tam byla asi o měsíc dřív, květen 2010. Tenkrát sem dostala hrozně seřváno přes telefon od svýho tehdejšího kluka, že nejsem s nim ale s nima a bůhví co děláme. Kolem Stalina jsme nesli Borkův buben a všichni do něj absolutně nerytmicky mlátili a smáli jsme se tomu. Tenkrát sem byla fakt štastná.
A tohle všechno se mi vybavilo právě dneska. Smála jsem se tomu a zároven mi bylo hrozně smutno, že už nejsem taková.

Ted mluvim jen o kapele a o tom, jak mě to baví a nebaví a kde jsme kdy byli. Nic jinýho nemam.
V Bille sem si koupila brusinkový frisco, první alkohol po týdenním půstu a cestou na tramvaj jsem potkala H., kterej nás vezl tenkrát na první koncert s klukama.

Třeba zas jednou budu taková. Štastná.

XVII.

6. listopadu 2011 v 22:17
pátek
kočka mi skočila na hlavu a od tý doby jsem neusnula. ani ne osm hodin. vypálila sem ještě dvě cédéčka do auta, zabalila pár triček, ponožek a nalít do sebe ještě aspon trochu čaje a čekat, než pro mě přijedou. mam v prdeli hlas už ted. teplotu. smrkám. dopíči, to prostě nedám.
nasedám do auta, dávám první cédéčko a jedem ještě na rychlou zkoušku.
kolem půl jedný vyjíždíme směr praha - brno - bratislava.
praha zacpaná. ale přeskákali jsme.
D1 až na jedno místo uplně v pohodě. rychlej oběd v hnusnym mekáči.
slovenská dálniční známka, napsat Kubovi, že jsme před hranicema a tradá! cedule s nápisem slovenská republika a logem evropský unie. je něco kolem pátý hodiny.
bratislava.
u kuba (petržalka na manhattan a špinavé fabriky na hotely!) dostaneme super večeři a vyrážíme do klubu.
nekuřáckej klub, no, mejm hlasivkám to prospěje a budu líná chodit ven do zimy. nuže dobrá.
první kapela tragédi. s bubenicí jsme je pojmenovali na honiče, protože mi připadalo, že když dohrajou, tak maj pocit, že jsou tak dobrý, že si z toho musej pohonit. jejich vystoupení utnula prasklá struna na kytaře a neochota s tim cokoliv dělat.
pak my. je mi hrozně. modafen mi odstranil tříštivou bolest hlavy, ale furt mi neni o moc líp.
hraní je na hovno. zvuk je tragickej, odposlechy dělaj takovou vazbu, že jsme musely po zvukovce asi dvacet minut čekat, než vyřešej postavení na podiu a elektrický rozvod.
nejsem schopná dát druhej přídavek. dostala sem zprcáno od zpěvačky, málem jsme se popraly. pak seřvala i zbytek kapely, obzvlášt výživný večer. s kytaristkou jsme jí pomlouvaly až se nám od huby prášilo, ale co, je to potřeba jednou za čas. všechno mělo svůj důvody, aneb za vším hledej chlapa. navzájem se stíhačkujou, když se večer neviděj a tentokrát si ten její debil nenabil telefon a ona obvolala půlku města a hledala ho po všech čertech.
po příchodu domu sem byla jak totálně v prdeli zdravotně, tak nervama a když mě vykalenej zbytek kapely v noci probudil, tak sem všem hrozně vynadala. v mym asi půlminutovym proslovu se objevovalo pouze píčy, krávy, debilní a táhněte do prdele. jo, přesně to sem potřebovala.

sobota
budim se furt trochu nasraná, ale je mi líp. holky mi vyprávěj, jak sem je večer zjebala, moc si to nepamatuju kvůli tomu, že sem hned usnula. smály se, prej to bylo vtipný mym skřehotavym hlasem.
hlas. přesně to mi odešlo. nemluvim. kašlu a smrkám. tim pádem pro mě na jednu stranu končí výlet.
jdeme do nákupního centra pro pivo a nádhernym parkem k mostu do centra.
je horko. doslova. teploměr ukazoval dvacet stupňů. sluníčko.
na mostě přes dunaj vidíme mladou paní, jak hází rackům chleba. racci lítaj kolem a absolutně střelhbitě chytaj kousky chleba. všech šest nás stálo u zábradlí a naprosto fascinovaně jsme to sledovali a smáli se. tohle bylo asi nejhezčí.
procházíme centrem kolem soch, který znám jen z televize a vždycky sem se u nich chtěla vyfotit.
v obrovský restauraci si dáváme oběd. pirohy plněný masem se smetanou a slaninou, jasná volba. výborná chuť, přecpali jsme se všichni jak to jen šlo.
cestou zpátky v hudebninách vyzvedneme adaptér pro kytaristu z druhé kapely, s kterou budeme hrát večer a já si kupuju šestimetrovej kabel v přepočtu za 165 korun. krása.
rychle balíme a před barákem nás vyzvedává auto druhý kapely a jedeme v závěsu za nima do trenčína.
cesta ubíhá rychle, celá kapela opět usnula, jako každou cestu.
na místě je krásnej bar, plnej oldschoolovej obrázků a krásnejch barmanek. mexický pivo - panák tequilly, pivo a citronová štáva je přesně pití pro mě. jsme zvány na večeři k provoznímu do bytu. sojový guláš s chlebem ňam ňam!!
na lednici měl fotku z ultrazvuku svojí přítelkyně. v märzi se jim narodí Terezka.
před náma hrajou ostřílený pánové z nejrůznějších známejch slovenskejch kapel, nadmíru sympatičtí. hráli skvěle.
nejhezčí z nich byl opět basák, takže sem dostala vynadáno od holek, že sem svině a velice ochotně se šla seznamovat s aparátem, ale spíše s jeho majitelem.
hraní bylo super. po roce a půl sem nemusela zpívat a timpádem předemnou nebyl žádnej zasyflenej mikrofon a já si mohla tančit všude možně. bylo mi líp a bylo to vidět.
s basákem předešlý kapely jsme si daly do trumpety a společně definovali nemoc basáků.

NEMOC BASKYTARISTŮ:

výskyt - bary, restaurace, hospody, kluby, festivaly, všude, kde se smí podávat či konzumovat alkohol
charakteristika - stížená artikulace, nesrovnalá chůze, zvýšená frekvence hlasitosti, zvýšená míra vulgarity, chuť na pohlavní styk, nesmyslně si ohulit aparát, ztrácet trsátka, netrefit tu zasranou géčkovou strunu, zvýšená potřeba upřímnosti a vyvolávání konfliktů, vynadat zbytku kapely do kreténů, ztratit baskytaru/zahodit baskytaru/zničit baskytaru, obtěžovat jiné kapely, osazenstvo klubu, barmany a okolní přihlížející
důsledky - zvracení, bolest hlavy a celého těla, zranění v důsledku nesrovnalé chůze případně vynadání zbytku kapely do kreténů a spoustu vedlejších účinků

trpíme jí oba dva. dneska pouze on. vysokoškolský profesor angličtiny. bohužel zadán. nechala bych si říct, achjo.
polemizovali jsme spolu o tom, jak nás svym způsobem všichni nesnášej. pankáči chvíli pařej, ale pak je tam málo oi a neni to ono. na metalisty moc pomalý. na psajkoubilly moc špinavý. na crustery moc čistý. a jak nás ta nenávist vůči nám baví.
"ale vieš čo? mě to zasraně baví, pozorovat ich, ako sa možu posrat"
byl tam taky kluk podobnej P., kytaristovi z druhý kapely. holky mě na něj upozornily, stál totiž za mnou a já se otočila a viděla ty elvisovský vlasy a podobnej šibalskej výraz, udělala jéééé a doširoka se na něj usmála. pak mi došlo, jak sem trapná a radši jsem odešla.
cesta zpět do blavy a spát.

neděle
ráno vykoupat, sbalit a jet.
typickej pocit, když víte, že něco co bylo moc fajn právě končí.
dostala sem od Kuba mikinu němců, oj oj oj
naposledy jsme se rozloučili a směr čechy.
cestou jsme se stavili na salaši pro sýry, korbačiky oj oj, tak dobrý!
za hranicema na oběd, svíčková se třema ve mě zmizla jak nic.
D1 v prdeli. ve dvou zácpách jsme strávili víc jak dvě hodiny.
a ted jsem doma. jsem nemocná a budu doma určitě celej tejden, moje doktroka je totiž pitomá a zejtra dostanu antibiotika a budu ležet oj krása.

fotomateriál na mym fejsbuku.

XVI.

3. listopadu 2011 v 17:07
Utýct ze školy.
Domu, najíst, na autobus, metro, autobus.
Na nástupišti si děláme srandu z vesnice s vtipnym názvem odkazující na jednoho z mých mužů (:D) .. Kdybych věděla, co bude zítra.....
Klub v ocelovym městě, kde jsme hrály před pár týdny.
Vidíme dodávku s německou poznávačkou. Tu, kterou sem si vezla zadek z super budweis mejdanu, tu, která stála kousek od klubu na jejich poslední zastávce koncertů s náma a my jim pomáhaly nosit věci. Tu, do který sem řekla "báj, sí ja next tajm jea? " a next time přišel za asi čtyři dny. Němci.
Sešly jsme do klubu, daly si pití a já šla větřit volnej stůl. Přímo u jejich merche. Háááááj, objímačky, senk ya for koming hýr tunajt a vyprávění si, jak jsme se bez sebe ten víc jak měsíc měli. Bylo znát, že se všichni fakt rádi vidíme.
První kapela, kde na basu hraje kámoš z jiný kapely, která je typicky hrozná česká punková kapela, se velice příjemně poslouchala. Je to správná kalifornie, takle se má hrát.
A pak to přišlo.
ej ej ej bam bam we are BACK
A byli zpátky. Playlist znám snad líp než náš, texty jakbysmet. Už zase já a moje "I want FORGET 'EM!" a zpěvák, kterej ví, že tenhle song je můj a taky si musim refrén odzpívat. Trojlístek hitovek smash it up - trash - dancing with myself je moje smrt už od koncertu na západě. Bylo mi jako ten večer, fakt skvělej večer.
Společně s Z. a malou P., která má na ruce vykerovanýho Kocoura jsme se snažili unikat jedný debilní holce, která je ohromně vlezlá a říká mi Lucí.
"Lucí, tak mě to za hodinu jede.." "tak to abys už šla..."
Bylo mi jasný, že kašlu na školu a tak jsme vyrazili směr V Domově.

Šli jsme k P. domů, byl tam i J. a hráli jsme černýho petra. Netušim, jestli to bylo točenym ciderem, nebo tim, že ta hra je prostě vtipná, ale celej večer jsme se tam řehtali jak blbci.
Spát.
Sama.

Ráno jsem se probudila a přišla mi sms, jestli se nechci stavit o dvě patra vejš.
Z. mi otevřel a nalil mi čaj, protože mi začínaj odcházet hlasivky a chrchlám jak tuberák. Koukali jsme na Redakci a Komisaře Rexe, drbali a jedli.
"dneska asi bude velice plodný den"
"no já doufám, že já nemám plodný den!"
"nojo. no to bych si tě musel vzít."
"to bys teda musel!"

A já jen doufám, že plodný den měl opravdu jen on a že já nebudu muset chystat veselku.