XVIII.

13. listopadu 2011 v 18:41
Měli jsme se sejít v jednu na tramvajový zastávce.
Na tý, kde je ten příšerně patetickej nápis "Pochybujte si, chcete li, o sobě která vás miluje, ale nikdy nepochybujte o lásce samotné", kterej mi ve dvanácti přišel fakt dobrej, intelektuální a krásnej a čim víc stárnu, tim víc mi přijde ubohej. Asi protože nemam tu milující osobu, haha.
No, vylezla sem z metra, propletla se skupinkou lidí a stál tam. Jen v mikině!!!! Já měla až po uší šálu, kabát a dokonce i rukavice.
Šli jsme na výstavu, u každýho obrazu byl prospekt o danym díle. Bylo to o kontroverzi, šokování veřejnosti a právnických sporech např. o plagiátorství nebo autorských právech. Čekala sem samý hambatý čuňačinky, rozpáraný břicha a hořící kříže. Nic z toho nás víceméně nečekalo, spoustě slov z brožur sem vůbec nerozuměla a kolikrát sem z textu nebyla schopná vyvodit, co tim vlastně chtěj říct. Nemyslim si, že sem tak uplně blbá, sem jen blbá. Horší je, že se moc neumim soustředit a radši přemejšlim nad tim, jestli nestojim moc blízko a proč sem si sakra nevzala brejle.
Každopádně výstava to byla víc než zajímavá a myslim, že tyhle dvě hodiny za to stály.
Moje bujná fantazie si vymalovala, že tohle by asi mělo bejt rande, ale nic moc tomu nenasvědčovalo. No, kdyby to bylo rande, tak bylo velice příjemný, ale trochu neosobní. A jestli to byla jen kamarádská schůzka, tak byla fakt dobrá a doufám, že se budu takle kamarádit častějš.
Vrátili jsme se na tu stejnou tramvajovou zastávku, on potřeboval jet druhym směrem než já, ale počkal se mnou a nakonec nám přijela tramvaj uplně stejně.
"Tak zas někdy!"

Jenže mně jel autobus až za hodinu.
Vystoupila sem hned příští zastávku, přešla Vltavu a že se půjdu podívat ke Stalinovi. Tenhle nápad sem začala proklínat tak v první třetině těch obřích schodů, ale co se dá dělat, zpátky už nepudu. Jen co jsem vylezla nahoru, mě chytla hrozná nostalgie. Tady sem totiž víc jak rok nebyla.
Naposledy, když sme se tenkrát nafrčely v Crossu, tam tancovaly do zavíračky na nějaký dubstepy, pak jsme šly do Stromovky a přes pštrosmayerák jsme šly na dětský hřiště a ukradly tam odstrkávací motorku, na který jsme sjely kopec dolů. Přes Vltavu na Staromák do žabky zkusit sníst koblihu a odtamtud na Václavák a na ípák a zkouřit se.
Předtim s Matesem, když sem si vzala nový boty a strašně mi sedřely paty, že mi bylo mnohem příjemnější jít bosa. Šli jsme ruku v ruce a každej v druhý nesl svoje boty a smáli jsme se tomu.
Ostatně s nim a dalšíma lidma ze školy jsem tam byla asi o měsíc dřív, květen 2010. Tenkrát sem dostala hrozně seřváno přes telefon od svýho tehdejšího kluka, že nejsem s nim ale s nima a bůhví co děláme. Kolem Stalina jsme nesli Borkův buben a všichni do něj absolutně nerytmicky mlátili a smáli jsme se tomu. Tenkrát sem byla fakt štastná.
A tohle všechno se mi vybavilo právě dneska. Smála jsem se tomu a zároven mi bylo hrozně smutno, že už nejsem taková.

Ted mluvim jen o kapele a o tom, jak mě to baví a nebaví a kde jsme kdy byli. Nic jinýho nemam.
V Bille sem si koupila brusinkový frisco, první alkohol po týdenním půstu a cestou na tramvaj jsem potkala H., kterej nás vezl tenkrát na první koncert s klukama.

Třeba zas jednou budu taková. Štastná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bliss Bliss | Web | 19. listopadu 2011 v 19:33 | Reagovat

Vždyť ta kapela musí bejt takový tvý malý štěstí, no ne? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.