XXV.

21. prosince 2011 v 11:00
středa ráno, 8:30
Vylezu z tramvaje a zabrousim do jízdního řádu, v kolik mi to vůbec jede. Za deset minut až domu, awesome, to se mi takle na blind povedlo asi poprvý.
"Dnes je 21. prosince a svátek slaví Natálie. Dnes je den státního smutku. O2"
Furt tomu tak nějak nevěřim. Zemřel chlap, kterej se zasloužil o to, že teď nemusim nikoho oslovovat soudruhu a tenhle blog si můžu cenzurovat tak akorát já. A já mu nestihla ani poděkovat. Mam furt takovej pocit, že jedna ubohá svíčka na Václaváku je to nejmenší, co sem mohla udělat..
Vidim na zemi první sníh. Ale první vločka mi spadla na displej telefonu tak před deseti hodinama.

úterý odpoledne, něco kolem 18:00
Doprdele, je to doleva nebo doprava?
Jestli se v týhle blbý čtvrti zas ztratim, tak to už fakt nebude vtipný.
Byla to první doleva.
Přijdu, když barman akorát dává ven ceduli a uplně dole zahlídnu moje jméno.
Dneska tady totiž budem vysílat rádiovou show internetovýho punkrockovýho magazínu, kterej narozdíl od jinejch nestojí za rychlej pohyb myší k červenýmu křížku. Mam připravenejch pár songů, zkoušim si vymejšlet nějaký fráze, který bych mohla použít a představuju si, jak to bude asi znít.

úterý večer, asi 19:30
Tak, všechno připravený sem okamžitě zapomněla, jakmile sem se přiblížila k mikrofonu a řekla první ahoj.
Další zhruba dvě hodiny se nesou v duchu "eeeem, jakoby, prostě no, hahahah eee" a mam za to, že sem určitě nedala dohromady smysluplnou větu. Každopádně to ale byla sranda, byla sem ráda, že po dlouhý době vidim "novomanžele" z ulice V Domově. Pustila jsem L7, Distillers a Gits, který sem si dala jako jasnou povinnost.

něco po 22:40
Stojim na tramvajový zastávce a čekám na pětku, která mě odveze na poslední bus.
Píše mi Z., jaký bylo rejdijou rejdijou. A taky že sedí v kanclu. Kancelář maj asi o dvě ulice vejš.
"Promiň, už sem pryč" napíšu zmrzlýma prstama. I kdybych chtěla, v týhle hrozní části Prahy bych ten kancl nikdy nenašla.
Nějak na to už nemam. Zas.. Nachvíli.
Nevim čim to je. Černym svědomím ani výčitkama sem nikdy netrpěla. Ani když sem zrovna byla s někym jinym a jezdila sem k němu přespávat.. Což mě trochu děsí, že mi žádná hodnější a čestnější část mýho já neříkala "ty seš ale blbá, proč to děláš, když máš doma svoje?" - asi proto, že sem nikdy moc neuměla utvářet hodnoty, haha.
Jenže teď mi nějakej střídmější hlas říká, že už toho bylo dost. Nojo, moje typický zimní období. "Usadit se".. Hm, aby pak přišlo moje typický jarní období a já začala vyvádět - všichni ten příběh známe.
Sundám z telefonu první "letošní" vločky. No, když jich bude takle málo, tak mi možná ani vadit nebudou.
Přijede pětka a najednou i zpráva, že jestli chci, tak můžem koukat na Sám doma.
A proto zas vystoupim o zastávku dřív a zavolám, že stojim u dveří.
Je teď furt v práci, každej den, od osmi do minimálně deseti do večera. Trochu se mu za to směju, ale asi bych se posrala. No, zas bych si docela přála jeho výplatní pásku.
Lehnem si k filmu, hřeje mi studený nohy a střídáme se v opakování nadcházejících hlášek. Harry, jdu do baráku!
Je asi půl třetí, stihneme sjet i druhej díl a já řeknu "Řekni dobrou noc, Kevine!" a P. "Dobrou noc, Kevine!" a já si klasicky nechám podložit hlavu jeho pravou rukou a levou mi stočí na břiše.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lennie Heroin Lennie Heroin | Web | 21. prosince 2011 v 22:42 | Reagovat

někdy si řikám, jestli si náhodou nevymejšlíš takhle skvělý chvíle :-D ale vim, že na rádiu jsi byla a potom...tomu se dá věřit :-D
Sám doma jsem nikdy ani neviděl!

2 Bliss Bliss | Web | 22. prosince 2011 v 11:53 | Reagovat

Byla to sranda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.