Březen 2012

roads

11. března 2012 v 20:13
strávíte s klukem víkend, jenže si v závěru nějak neporozumíte a vy z toho vyjdete jako uháněči s žádostí o ruku. neuměla sem zformulovat to, že by mě bavilo si s nim sem tam tohle zopakovat.. no, tenhle víkend znáte z článku "každej den je jako procházka parkem". maj kapelu ve stejný zkušebně jako my, a vzhledem k tomu, že zkoušej denně, tak fakt neni těžký na sebe narazit. z toho sem byla upřímně nervózní jak pes. poprvé jsme se viděli v pondělí. řekli jsme si dost nejasný "čau" a já věděla, že tady pšenka nepokvete.
taky sem věděla, že v červenci spolu hrajeme na slovensku a pravděpodobně spolu pojedeme víc jak 400 km dodávkou. to nepotěší.
co v týhle věci nepotěší víc je, že si těch čtyřista kiláčků střihnem i tuhle sobotu, jak mi e. zavolala ve středu večer. a co ted!

v sobotu se mění plán z dodávky na vlak, protože den před tim hrajou někde v krkonoších a nestíhaj pro nás sjet do prahy.
žlutej vlak regio jetu sice potěší vodou a kávou zadarmo, ale furt to jsou víc jak tři hodiny ve vlaku. nesnášim vlaky. fakt nesnášim. jenže s rulandskym šedym se jaksi vztah k určitým věcem mění...

basák se zpěvačkou pro nás přijeli dodávkou na ostravský nádraží, byly jsme značně posilněný a bylo to vidět. jenže jsme tam byly v sedm a hrací čas jsme měly až jako druhý (cože, prague jako naši "předskokani"? :D ) od půl dvanáctý, takže čas se dát dohromady byl.. pro někoho.

když mě viděl, vstal, podali jsme si ruce a dal mi pusu. tak jo no!

a pak to začalo bejt.... všelijaký

pití. hodně pití. občas na sebe trochu zvláštně koukáme. hrajou. ačkoliv je moc nemusim, šla sem se podívat a hrozně mě bavili. fascinuje mě, jak do sebe zapadaj jako puzzle. i s cizím kytaristou a klávesákem.

pak my. převlíkám se do podvazků, tílka a kratasů s vysokym pasem, což mi přidá na sebevědomí a už od zvukovky tančim. bavim se. bavim se i když odpálim M. pojistky na jeho marshallovi a nehraje mi basa. kluci hned přiběhli a přehodili mě do kytarovýho komba, což neznělo tak dobře, ale asi furt líp než si vzít mikrofon a zpívat, protože sem neměla nic jinýho na práci.
hrajem pár chyb. r. je trochu mimo, nestíhá, motá texty.

natáčí nás par kamer, většinou mi mířej do rozkroku. tak jo no. chlápci za náma pak přijdou do backstage a dělaj s námi rozhovor, kterej doufám, že se nikdy nerozšíří, protože tušim, jak sem se opět snažila bejt vtipná.......

a pak to teprv začne. čáry, čáry, čáry. s bubeníkem spolu strávíme asi hodinu a řešíme to co se mezi náma stalo a nestalo. vysvětlujem si. poslouchám ho, on poslouchá mě, doplňujem se. je to fajn. neudržela sem se a dala sem mu uplně normální pusu. asi za tu upřímnost.

v týhle části večera už sem sjetá jak paprika. vim o sobě, o všem, ale mam zvláštní mrazení ve vlasech, všechny dotyky jsou intenzivnější, mam velký oči a furt otvírám pusu. byla sem nahoře v backstagi, kde se spalo a momentálně šukalo. odešla sem, ubrečená, vlastně ani nevim proč, bůh ví.

přišla sem do vyklizenýho sálu, kde na baru stáli oba kytaristi a bubeník jen v trenkách a s pravidelnými intervaly "popojíždíme". těžko říct, co jsme tak mohli řešit, každopádně v devět už jsme byli tak moc, že jsme akorát vylezli nahoru po schodech a já si s bubeníkem lehla pod můj spacák a nechávala se hřát - tentokrát bez jakýho koliv kontaktu sliznic. drží mi ruku na jeho srdci (ruku sem, na srdce a řekni jak to cejtíš) a cejtim, jak nám oběma hrozně moc tepe. to sou ty sračky bílý. je to nevinný. baví mě to. po dlouhý době cejtit teplo. neusnu. nejde to. oči na stopkách.

v půl dvanáctý tam začne strašit místní starosta a probouzí nás, že musíme jít. naštěstí uplně nevidí, co všechno jsme tam rozbili. ty podivně krátký ostříhnutý brčka všude poházený jsou fakt nenápadný.
vyrážíme.

sedim vedle bubeníka. povídáme si. mile.
jediný, co mi nezpříjemňuje situaci je jeho otevřenej tuzemák, po kterym sem se ožrala ve dvanácti letech do sraček a ted ho cejtim i v cukroví a jdu zvracet.. mam na něj tak citlivej žaludek, že už před brnem prosim A. aby zastavila na nejbližší benzínce a házim šavli č. 1. další před prahou, třetí ve zkušebně spank. na záchodech a poslední home sweet home.. jedla sem naposledy v pátek, takže zvracet vodu a žaludeční štávy a pěnu je super.
za brnem mu rum vyhoděj kytaristi, protože jsou nasraný jak je tim načichlá celá dodávka a usne mi v klíně s nohama na okýnku. je jako přerostlý mimino křížený s jogínem, leží v absolutně nepřirozených pozicích a přitom má tak spokojenej výraz. držim ho za rameno, aby při brždění nepadal a druhou rukou ho hladim ve vlasech, sem s tim trochu úchylná, ale hrozně mě to baví.

u jihlavy nás kontroluje cizinecká policie, chudák m. kterej řídil den před tim z krkonoš a po odehranym koncertě a djs setu si chtěl konečně trochu odpočinout si nepospí ani ted - sotva usnul, hned ho budili. naštěstí to policajti moc nehrotili a pustili nás prakticky hned, ale jeho "ne, jsme cirkus a vzadu máme tygry" byla fakt přesná :D

na hlaváku nás vysazujou na metro. dostanu pusu. neřikám si o ní, nepočítala sem s ní. na nenamalovanym vyblitym ksichtu je to červenání pěkně vidět.

a cestou domů si řikáte, jak to bylo super a jak strašně chcete tohle zopakovat.. někdy.. a v rádiu pustěj song, kterej hrál vašemu tátovi na pohřbu. dneska je to dva roky. ..život je těžkej boj.