Červenec 2012

it won´t work no more

31. července 2012 v 18:13
vždycky sem žila v dojmu bůhvíjakej nejsem pesimista. přitom sem neskutečnej optimista, až mi to bohužel ubližuje. myslela sem si, že s věkem mi přibyde aspon trochu víc zdravýho rozumu a rozvážnějšího přemýšlení, ale hovno. sem furt stejně naivní, až mě samotnou překvapuje, jak mi to pořád nedochází. nikdo mi neubližuje, já si ubližuju sama, pro ty facky si chodim a prosim o ně. nikdo mi nehází klacky pod nohy, já si je sbírám a do cesty si je stavim sama. život neni těžkej, ale já si ho těžkej dělám. nikdo mi nedrží hlavu pod vodou, to jen já si přidělám na nohu obří kámen a pro jistotu si na nos ještě dám kolíček. na druhou stranu mi tohle všechno patří a tyhle facky bych se měla naučit přijímat, protože rozhodně nejsou poslední.
jedna z mála životních myšlenek, který považuju za true a nezměnitelný je - chlapa nezměníš. tak proč se o to pokoušim?


včera mi ráno napsal, jestli s nim nechci jet odpoledne do pt, do čtvrtka. malej hlásek vzadu v hlavě mi řikal, znáš ho, to nevyjde tyvole, dyt takových nápadů už jste měli.. ale to bych nebyla já, abych se nezačala radovat, plašit, balit se a hlavně si všechno malovat. jak to asi celý bude probíhat, jak spolu pojedeme těch dvěstě kilometrů, jaký asi budou jeho rodiče, co budou řikat kluci z jeho kapely, až mě s nim zas uviděj, to bude sranda.
ještě dopoledne mi napsal, že na zítřek nedostane volno, ale pojedeme zítra. no co, za to nemůže, zejtra je taky den, batůžek si nechám sbalenej.
ráno se probouzim už v sedm, sama od sebe, těšim se. uplně nečekaně se neozývá. napíšu mu, co a jak a za hodinu se ozve, že neví kdo sem, tohle číslo nezná. první facka. pro jistotu ještě nastavim tvář na druhou a osvětlim mu včerejší situaci a znovu se zeptám, v kolik teda dneska jedeme. prej má novej telefon a nemá v něm kontakty, a že už je dávno v pt, a že pro mě neměl druhou helmu. plesk. strašně dlouho přemejšlim, jestli mam odepsat nebo ne, a když jo, tak co napsat a jakym tonem. nakonec se zmůžu na dvě krátký věty o tom, at si to užije a at pozdravuje mojí K. tohle jsou ty chvíle, kdy děkuju bohu, že si v akcích nakupuju levný vína a leží mi doma jen tak.

strávim další den sledováním olympiády a tentokrát se pomyslně zúčastnim i já, v zápase. položim dřív lahev lambrusca já nebo ona mě?




edit, 23:11

na tomhle všem je nejhorší, že já to prostě asi opravdu čekala. asi sem už nějak vnitřně smířená s tim, že mi tohle udělá pokaždý, když se to začne obracet k lepšímu. tu lahev sem položila a druhou taky, jenže žádný brečení a vztekání se nekoná. politovala sem se akorát tady a pak mi došlo, že sem ještě neuklidila suchý nádobí. flašky sem srovnala ke koši a s uplně stejnym klidem a smířením dosedám zpátky sem. vlastně jediný, co mě trochu znervózňuje je tahle moje celková odevzdanost, skoro až flegmatičnost a celkovej mouchy snězte si mě přístup. taková nebejvám. vždycky sem byla nějaká, ale nikdy ne takle snadno zpracovatelná. i když, asi budu muset udělat něco, co mě bude dost bolet a co se mu nebude líbit.. snad mě zítra v hellu vezmou.

je to něco mezi tebou, mnou a naší matrací

24. července 2012 v 12:20
domluvíme se s e. a v., že se sejdeme před koncertem u v. v práci a půjdeme někam předpít, protože v lucerně se dostat na bar? ha.
asi dvacet minut před mym odjezdem telefon. nevěřim svým očím, volá mi. ne, to je asi omylem.
chce se se mnou sejít dřív a jít si s náma někam sednout. "tak oukej, za hodinu tě vyzvednu!!" řeknu a mam tepovou frekvenci tak kolem sto padesáti, sem ještě víc nervózní, venku je horko a jak budu vypadat tyvole!!

ještě sem ani nevyjela z našeho zkurvenýho hometownu a znovu telefon, že mě vyzvedne na nádraží. no tak tyvole. ještě, že sem seděla..

zatočíme do plynární a vyhlížim ho. a pak ho konečně vidim, jak stojí, kouří a... opírá se o svojí motorku. i když sem si slíbila, že už na to nikdy nesednu, po tom, co se brácha málem zabil, neodolám. všechny předběhnu, vystoupim mezi prvníma z autobusu a jdu za nim. dá mi pusu, helmu a jedeme.

jestli sem do něj doted nebyla zamilovaná, tak po tomhle je to uplně ale uplně jasný. držim se ho za žebra, nohama ho objímám a nemůžu sundat svůj debilní úsměv. lidi po nás čuměj, a taky právem. je sluníčko, jedeme si po centru prahy, jeho rukáv a moje kérky, jak z filmu. jsme nejkrásnější nepár na světě. tepová frekvence stoupá tak na dvě kila, trošku se bojim, ale zároveň mě to hrozně vzrušuje. tak milej zlatej, to pro dnešek rozhodně neni naposled, co seš mezi mýma stehnama, ho ho ho.

dáme motorku do garáže, nasedneme do tramvaje, přejedeme vodu a zbytek dojdeme pěšky. konečně se sejdeme s e. a v. a jdeme pít. přichází další lidi, on baví celej stůl, dneska mam fakt jasno.

přesouváme se do klubu. cestou potkáváme stopadesát známejch a stometrová cesta trvá třičtvrtě hodiny, protože "dáme si ještě jedno malý".
narváno. už u vstupu tak pětatřicet stupnů. potkávám kluky z hometownu, trochu se poštuchujem, ale stejně se prostě máme rádi. hraje předkapela, ani nevim jestli první nebo druhá, stejně je neznám a nezajímaj mě. nějak se tam ochomejtám, pak si s e. zabereme místo dole u balkonku, vidíme na celý podium, už jen kapela chybí.

kolem desátý už ale ani ta kapela nechybí.. a co říct. máte kapelu, kterou už třeba ani tolik neposloucháte, ale považujete za osobní povinnost je aspoň vidět. koncert mě sice bavil, ale čekala sem větší mrdu. frontman je unavenej starej feták, co už toho má asi očividně dost a vždycky si po svym odzpívanym partu odběhl do backstage a nálepka frontman mu už dávno nepatří, protože to celý táhnul dopředu kytarista. až na vyhození kelímku a rychlý předběhnutí fronty na pivo sem se z místa nehnula, tančila sem a zpívala, ale nebylo to prostě ono. každopádně, nelituju jediný koruny za lístek a šla bych stoprocentně znova. show to byla super, bubeník dával hrozný pekla, o basákovi snad ani nemusim polemizovat, to je prostě můj hrdina.. holt to nebylo jako ty živáky z jutub z devadesátejch, ňo!

a pak jdeme pít. najde si mě, domluvíme se, že u něj budu - tepová frekvence nezměřitelná - a jdeme na pouštěčku. v baru je tak plno, že se dá stát a dejchat jen venku. bavim se s různýma lidma, ale furt si ho tak po očku čekuju, aby mi někam neutek nebo nedejbože s někym neutek.
přijížděj benga. že prej je pití alkoholu na veřejnosti zakázaný a taky rušíme noční klid, takže buď ať jdeme domů a nebo dovnitř.. a my si s nějakýma jeho kámošema pro jistotu stoupneme o deset metrů vedle a odpálíme jointa. nojo, strážci zákona. jdeme na tramvaj, potkáme jejich občasnýho klávesáka, kulišácky se směje když nás vidí spolu.. no jo no.

cestou se smějeme nějaký dilince vedle nás, u něj se osprchujem a já se opřu do okna a s krátkou startkou koukám ven a zas si řikám, že to je možná naposledy, co tu jsem.

po si znova vlezu do okna, k další krátký startce mi zpívá zuzana navarová a.. je mi fajn a je mi skvěle, zdravý duch je v zdravém těle, jděte všichni někam jinam a mě nechte, já se přidám.. zatím hodně pus.

ráno musí jít do práce, rychle se namaluju a při ranní startce v koupelně vyleze jeho spolubydlící a moje kámoška v jednom. je mi to trochu blbý, ale co no..

vystoupí o pár zastávek předemnou, poslední pusa a jdeme si každej svou cestou.. a já se teď půjdu opalovat!!

drinkin problem

18. července 2012 v 13:32
pátek. už v 9:30 mam sedět v autě. ráno ještě hystericky jedu koupit holinky, když se podívám na předpověd počasí. od devíti sedim jak na trní. auto přijíždí v 10:30. na pokraji zhroucení. stagemanažera nám dělá týpek, kterej nás minulý září v pilsenu vyhlásil jako největší čubky, chamtivý kurvy a malý holky, co si o sobě moc myslej. a tobě máme přijet pozdě na domluvenej sraz? tak to potěš pánbůh.

stres mi opadne v autě, kdy si otevřu lahev tesco lambrusca a už za prahou mam na dně. e. s sebou vzala cuba libre namíchaný v lahvi havany, ale nešlo nám zavřít, co se dá dělat, musíme to vypít rychle, at to tu nikde nevylejeme.

nakonec přijíždíme k akreditacím uplně na čas, vyzvedneme si stage pásky a parkovací kartu do auta, hodíme věci k podiu, náš milovanej stagemanažer nikde a my jedeme postavit stany.

hraní je v pohodě. nejsem ani nijak zvlášt nervózní, přece jen, už bohužel hraju nějakej ten čas a začínám to brát jako rutinu a povinnost. přesto mě to baví, máme príma zvuk, je docela fajn počasí a lidí není málo. toho jsme se bály totiž nejvíc, hrály jsme jako první v šapito a proti nám hráli kluci z brna na hlavní stage, těžká konkurence, kor když spoustu lidí v pátek v době kdy hrajeme teprve vyjíždí z domovů.

a pak už to začíná.. mojito, cider, radler, na nenajedenej žaludek je to trochu mordor.

vidim kluky odemě z druhý kapely, běžim je pozdravit a při cestě zpátky ke stolu ho konečně potkávám. usměje se, řekne čááu a dá mi pusu. ouu, how much I missed it.. ví, že sem byla minulej tejden u něj v hometownu a že sem řádila s jeho kámošem, tak se trochu bojim, co mi na to tak řekne.. "prej si byla u nás v PT.." "no no no, za K., no, minulej tejden, a jak se máš a v kolik hrajete?" vychrlim ze sebe ve snaze odvést ho od tohohle tématu. "taky sem slyšela, že sem pojedeš na motorce, máš jí tady?" "ne, mechanik mi nestihl udělat - - - (nějaká věc ohledně oleje, přesnou formulaci fakt nevim), ale příští týden jí budu mít v praze, pojedem někam na výlet ne?" tep asi na sto osmdesáti, ale snažim se udržet aspon trochu vážnej ksicht a nezačít hned zpívat ta ta ta dááá ta ta ta dáá a nevidět se hned v bílých šatech u oltáře. tak joo, řeknu, pak si ještě asi minutu povídáme a pokračujeme dál, každej jinou cestou. dá mi pusu, znovu mi připomene v kolik hrajou - vim to moc dobře, ale to on vědět nemusí, poprosí mě, abych mu pučila šátek, kterej mám na hlavě - kdybys věděl, že je tvůj, kotě, a jde dál. achjo, sem v tom až po uši, je to jasný, ten měsíc bez něj a bez kontaktu nic nezměnil, to oblizování náhodnejch kluků už tuplem ne a potřebuju ho nutně zpátky.

další mojito, whisky, whisky s kolou, morgan s kolou, růžový víno, červený lambrusco. přestávám o sobě trochu vědět, což moc nepodpoří dětská lajnička uprostřed koncertu legendy. koncert si užívám, s klukama z UP s kterýma plánujeme turné nám při amoebě nejvíc laděj hlasy a domluvíme si dvoukapelní cover. myslim, že sem asi jediná, kdo si to pamatuje. pak vyrazim do šapito na jeho koncert, dám mu šátek a dostanu další pusu jako díky. chmmmm!

po dalším bílým víně tam paříme jak nezjednaný, samozřejmě vedle podia, protože v normálním hledišti neni k hnutí.. a navíc mě baví machrovat se stage páskou, co si budem povídat. z koncertu teda upřímně moc nevim.. ono tahle část večera už je celkově taková dost těžká na vyprávění, protože mam z asi osmi hodin pár minutovejch prostřihů a jinak je všechno zamlžený. dostanu zpátky šátek a znova po něm voní, ježiš, tohle mi přesně chybělo, jak sem tenkrát byla smutná, když po dvou týdnech začal chytat moje voňavky a už nevoněl po něm..

přesouváme se na djs stage, kde už o sobě vim totální hovno. nejdřív nabaluju jednoho nejvíc hezkýho němce, kterej mě zdravil už u akreditací, máme stejně zavázanej šátek na hlavě a tim si jsme rozhodně souzení. dokonce mi i sám navrhne, at si ho najdu na facebooku.... a pak mi malej matěj řekne, že můj vyvolenej je tak trochu na chlapečky a já na pokraji zhroucení jdu na bar, kde si mě odchytne jinej němec. je celkem milej, celej pokérovanej a říká mi, že vypadám na to, že mam ráda tvrdej a špinavej sex. no, chlape, v tomhle stavu by to se mnou bylo asi hodně dirty, vzhledem k tomu, že ke svýmu alkoholovýmu skore do sebe leju další víno a vodku a žaludek už se docela hlásí o slovo. pak si mě chce odtáhnout do stanu, a já nějakym nesmyslnym pohnutkem překládám slovo tent jako název nějakýho drinku a všechno mu odsouhlasim. vezme mě za ruku a táhne od baru, v tý chvíli mi dochází, že je asi něco špatně a určitě mě někde zbije a hrozně znásilní, takže mu uteču a dál piju vodku.

security nás vyhazujou, že stage se zavírá, jdeme do stanu, nemůžu chodit, mluvit, zout se nebo se převlíknout. poslední, co e. řeknu je "mámo, zuj mě", čimž náš vztah přeroste do fáze mámo - táto a já se nějakym kouzlem celá oblečená zahrabu do spacáku a upadám do bezvědomí.

ráno si v backstage na "snídani" - zvládla sem jen vypít trochu čaje, nadejchám krásných 0,9, to radši nechci vědět, kolik sem měla ve špičce v noci a snažim se nikde sebou neplácnout a neumřít. jdu si zas lehnout, při zavření očí slyšim od moderátora hlavní stage "pohodička, sluníčko, regéčko.." a mam chut se zabít. odpoledne víceméně proležim, omylem a díky bohu mě e. probudí chvíli před švýcarama, na kterých si dám konečně cidera a dostanu se zpátky na loď. kocovina přeroste v novou slabší opilost a je mi asi o sto procent líp. pak se různě poflakuju po areálu, vykecávám se.. kapely mě nějak neberou, na jedný stage jsou furt nějaký blbosti s dechama, na druhý vlastně ani nevim, mam trochu dost a proto kolem půlnoci opět kotvim na djs stage. tentokrát ani tolik nekalíme, což by mohlo značit trochu klidnější večer, kdyby ovšem nepřišly na řadu jiný dobroty.. príma pouštěčka. tancuju s jednou ze sta mých platonických lásek - tenhle je ale v top ten!!, manažeruje DB a párkrát nám domlouval nějaký koncerty, je úžasně charismatickej a vtipnej.. vezme si nás do auta na "večeři", bohužel mu poněkud ujede ruka a na čtyři lidi čekaj skoro půlgramový porce.. co na plat, zpátky už to sypat nemam, tak to teda zkoušim.. napotřetí konečně doluxuju a dostanu takovej kopanec, že mi až vyhrknou slzy.. no, jdeme tancovat dá. při why cant we be friends máme rty asi tak centimetr od sebe a já naštěstí posbírám poslední zbytky racionálního přemýšlení a dám mu pusu jen na tvář a zas uteču. možná si to budu někdy vyčítat, ale přece jen, třicátník v rozvodovym řízení je asi to poslední, co mi do panoptika mých vztahů chybí. to podobný si řeknu, když mě kolem pasu drží zpěvák a rty má už skoro na mym krku.. s barmankou z vyšehradský maj sice velice, velice otevřený vztah, ale jak se řiká, neserte lidi co vám nalejvaj pití. a ostatně, ten na kterýho čekám nejvíc je někde v nedohlednu.

za svítání nás security vyhazujou ze stage, e. se mi ještě nachvíli vytratí a já mam ve stanu neskutečnej hysterák, že nepřišel. určitě je někde s nějakou kurvou.. a nejsem to já! snažim se usnout, ale nemá to smysl, dneska sem si naložila tak, že když usnu v neděli, tak to bude výhra..

s klukama hrajeme od třičtvrtě na čtyři v neděli, v době, kdy mě chytá nejsilnější dojezd. odrazí se to na mym hraní, co se dá dělat, nejsou každej den řízky. při koncertě se strhne docela hodně velkej vítr a déšt, běžim se převlíknout a přezout a na slováky. zpěvákovi uprostřed koncertu odejde hlas, kytaristi snaživě dozpívávaj za něj, ale není to ono. každopádně to byl moc příjemnej koncert a těšim se, až je zas uvidim. pak se přejdu do šapito pozdravit a podívat na kluky z plzně, s kterýma jsme se viděli nedávno na šumavě a vůbec si nepamatuju, co sem jim tak mohla řikat, ale vim, že sme se poměrně dlouho bavili o pornu.. kluci maj šílený technický potíže, který jim značně krátěj set, ale každopádně to sázej jak se sluší a patří.

opět se potkáváme. domluvíme se, že se sejdem na monsteru a zpijeme, protože máme ještě dost free drinků. pak ho potkávám znova u hlavní stage, kde hraje můj osobní vrchol festivalu. celej koncert mam až bolavou husí kůži, kapela mě neskutečně strhne, i když jsem v to uplně tolik nedoufala. minulej rok totiž proběhla změna na pozici nejcitlivější, zpěvák a frontman odešel dělat mín hate muziku a místo něho nastoupil tlustej a snad ještě nasranější kanaďan. hned po první písničce mi bylo jasno, že tahle změna neni tak tragická, jak si jí všichni malovali. neskutečnej diktát už od prvního akordu, nestíhám je. na druhou stranu jsem možná ráda, že set měl jen něco kolem půl hodiny, protože prát to do mě ostrejma ještě tak čtvrt hodiny, tak se tam asi regulérně poseru.

a pak zas zpátky na monster. donutí mě vypít dvojtou tulamorku, dost nad moje síly, whisky nemůžu. pijeme dál, dokud se nezačneme bavit o zimě a najednou otvírám náš stan, lezeme pod spacák a jsme tam, kde jsme byli.

kolem druhý hodiny odjíždí domu, naposledy se rozloučíme a já nemam sílu jít někam na kapelu. jsem něco jako ztělesnění postkoitální deprese, chci si jen lehnout.. hledám telefon, abych si nastavila budík, ale v tu chvíli nahmatám jeho peněženku. je to asi dvacet minut, co opustil stan, takže je dost možný, že už bude někde daleko za táborem. volám mu. má vybitej telefon. běhám po areálu, snažim se ptát se, jestli ho tu náhodou ještě někdo neviděl, nebo číslo na jeho kamaráda. až na K. mě všichni neskutečně naserou svýma debilníma kecama, že během tří minut stihnu čtyři lidi poslat do prdele a sem na pokraji zoufalství. v tu chvíli mi zvoní telefon, volá mi a domluvíme se, že za pět minut se sejdeme u akreditací, že už jsou na cestě zpátky. kámen ze srdce jak debil. dá mi poslední pusu, cigáro na cestu a já konečně můžu jít spát.

ráno s e. všechno sesumírujeme, víkend hodnotíme jako nehodnotitelnej, sbalim svoje krámy a jedu domů. realita.

new noise

8. července 2012 v 22:47
pátek, něco po půl jedenáctý. naposled zapínám batoh s tim, že snad mam všechno. mam před sebou čtyři a půl hodiny cesty. jižní čechy. po dvou hodinách konečně v praze nastopim do posledního autobusu, v kterym strávim následující skoro tři hodiny - s diskografií distillers a klubem rváčů to snad půjde.

16:40, konečně v cíli, PT. K. na mě čeká na nástupišti, konečně jsme zas spolu.
odneseme batůžek, převlékneme se, jedno na náměstí a grilovačka.

nikoho ze zúčastněných neznám, ale je mi s nimi fajn. tady mě to baví, nikdo, kdo by mi od pohledu nesedl nebo byl nesympatickej. ostatně, kalhoty si sundavám už v půl osmý, co se dá dělat. no, aklimatizace nebyla nikdy věc, co by mi vyloženě nešla. litrovku stáčenýho vína před sebou otvírám častěji a častěji, pak pijeme houbu a zachvíli sem na sračky.

začínáme být trochu hluční a přesuneme se ke klukům do zkušebny. tady, po následnym vyprávění si spoustu věcí nepamatuju a spoustu věcí je lepší neřikat. každopádně, nikdo nemá tričko, soudnost ani stud..
následující část umí nejlíp vyprávět K., vycházim z toho totiž jako sex bomba a hrozná klátička. použiju její slova: "já jen slyšim kluky jak řikaj ´tyvoleee to je zmrd ten M.´ tak se podívám, co zas dělá a ona na něm sedí a zkoušej se sežrat!!"
nejvtipnější bylo, že mi o něm už K. řikala předtim, že se mi bude líbit, a jak se chová a dělaly jsme si z toho srandu. a fakt, že jo.

ráno v sedm nám zvonil budík, čas na budweis. v autobuse div že nebrečíme žízní a hlavně chutí na radlera, kterýho si koupíme hned po výstupu z autobusu a otevíráme si ho už rovnou na pokladně. cestou se stavíme v nejlepším skateshopu a pak se připojíme k dnešnímu hostiteli. nakoupíme pár blbostí, narveme se do auta a jedeme.

odpoledne si ještě trochu pospim, přece jen, pět hodin je pro spáče jako sem já málo a kolem pátý se začneme tak nějak všichni slejzat.
sobota už byla klidnější, ale rozhodně ne nudnější. největší sranda byla s bratry f., oslovení jako "špinavá děvko" included, lahev whisky na půl na sluníčku dělá svoje a dělá divy.
přežerem se jako prasata, ani nak nemam síly se opít, ale bavim se, bavim se moc. nejhorší je, že vlastně skoro všichni se známe přes internet a takovouhle akci jsme plánovali už před lety a najednou to fakt je, sedíme tu, kalíme a je sranda.

kolem půlnoci jdem ještě na panáky do hospody, který nejdřív pít nechci, ale pak si dám. proběhlo nějaký ukazování se, já skončila naštěstí jen chlubením se svýma parádníma spodárama a jdem si lehnout.

ráno se slezeme, jíme těstoviny a buchty, pomalu se balíme. z původního busu v 15:15 do prahy nakonec jedu už v 12:40 a ještě v budweisu jako na potvoru bouráme, nic vážnýho, ale o půl hodiny si prodloužim pobyt v autobuse vedle mladýho kluka s hrozně moc chlupatýma nohama.

všude dobře - doma ne. tak příští tejden jižní čechy again, jasny!!

eckstein, eckstein, alles muss perfekt sein!

1. července 2012 v 18:36
pátek, 5:10. tyvole, je hodně blbý zatáhnout vysvědčení? řeknu si, když na budíku zmáčknu odložit a převalim se na záda.. nakonec jsem to zvládla, s vypětím všech sil. nesnášim, nesnášim pět ráno.

nakonec se mi to docela vyplatilo, ve škole mi dali nějakej papír s docela dobrejma známkama a průměrem 1,5, čimž sem se stala premiantkou třídy.. na to, že tam poměrně často chodim nejen opilá, ale hlavně unavená a často nevnímám, nosim vlastně jen asi čtyři sešity a učebnice na jazyky.. každopádně to potěší, když se vám někdo snaží vemluvit, že jste "chytrá". mrdat.

odpoledne po příjezdu domů jsem na fb našla odkaz na časovej harmonogram letního MS na jihu. chtěla sem se podívat, jak moc se naběhám mezi podiama a koho pro změnu neuvidim. první, co mě praštilo do očí bylo jméno mojí kapely v pátek od tří. COŽE? ..nevěděly jsme o tom, jen z pár drbů, ale tomu se nedá věřit. ale teď, už je to tady. ....a vyližte mi prdéééél


večer jsme měli akustiše najt ve vyšehradský, s angínou a jen tak tak zažehnanym hysterickym záchvatem to nebylo uplně super.
ztratila jsem se totiž v tescu na smíchově, a už dávno jsem měla bejt ve vyšehradský, ale já si doma nechala všechny kapesníky a v tescu jsem je nikde, nikde nemohla najít. bylo mi horko, pospíchala sem a chtělo se mi čůrat. konečně jsem v regálu s akcema našla prťavoučký mentolový kapesníky, který mam nejradši, ale byly uplně v nejvyšší polici a já na ně se svýma zkurvenýma 164 centákama nemohla dosáhnout. a nikde nikdo!!!!

no, každopádně, koncert to byl milej, byla to sranda a mam kluky ráda. bubeník opět nepřišel... no co se dá dělat.

sobota, koupila sem si - KONEČNĚ - nový sluchátka, takže už neuslyšim jen jedno ucho a ještě k tomu jen kopák, kytaru a zpěv..... všechno, plnohodnotně.
sluchátka mi umožnily si cestou na šumavu holek moc nevšímat a pouštět si super věci jako tohle. těšila sem se. těšila sem se na mýho němce, kterej mi minule na šumavě odjel a dneska prý budou zůstávat. prodává klukům merch a kupovala sem si od něj jejich vinyl a stihli jsme se pohádat o tom, kdo má ošklivější a nesmyslnější peníze, protože nemohl rozeznat, kolik mi má vrátit. když mi vracel padesátikorunu a konečně jsme se poprvé podívali do očí, tak... se země otřásla.

po příjezdu jsme se šly rozkoukat, seděli u baru u stolu a neměli trička, byli se koupat v řece... studenou plzenskou dvanáctkou jsem si musela chladit čelo, protože bez trička vypadal ještě líp. přivydělává si jako plavčík, a je to na něm vidět. zamávali jsme si a já si radši sedla trošku zády, abych na něj furt nezírala.

po našem hrozně odehranym koncertě přichází pouštěčka, stejný fláky jako v praze, zpívám nahlas a tancuju na jump around... sedí sám na zídce.

on, já, r. a jejich zpěvák jsme si sedli za podium ke stolu a omylem uplně obráceně, on a r. na jedný straně a já se zpěvákem naproti. a zpěvák si ani nesedl a hned řekl "no, we have to switch right now.."

a pak už jen seděl vedle mě, bavili jsme se o californicationu, kultu hákovýho kříže, o muzice, chvílema nerozumim, ale s kýváním a "yeah, okay, sure" si docela vystačim. máme u sebe nohy, občas se s "you know" a smíchem poplácáme po ramenech, je mi to jasný, jen nemůžu udělat ten první krok, bojim se.
jak se to stalo si přesně nepamatuju, každopádně najednou mám rty na jeho teplym hebkym krku a on mě drží za týl hlavy a hladí ve vlasech. je uplně jako vypranej v perwollu, má krásnou jemnou kůži, opálenou, je krásně hubenej, ale má svaly.

déšť. promokli jsme na kost. lehám si k němu, sundá si brýle a já jemu tričko. je uplně sametovej a krásně hřeje, to člověka s angínou právě zmoklýho a promrzlýho těší. líbá uplně stejně jako já, venku pomalu svítá a v tom jemnym světle vypadá k sežrání. zpěvák vedle spí a nahlas chrápe, ale já ho neslyšim, sem až po uši někde v časoprázdnu.

první probuzení, sedle si na postel, vezme si k sobě moje pokrčený nohy a opře si o ně hlavu. prohlíží si kérku na lýtku a pohladí mě po břiše, prej jsem krásně hubená. no, je vidět, že tvoje brýle furt ležej na stolku, kocoure. směje se mi, že mam miniaturní chodidla, což už pět let dělaj holky pokaždý, když se někde zuju. plácnu ho, ať si ze mě nedělá srandu, lehne si zpátky ke mě a ještě hodinu si pospíme.

musíme jet. snažim se rozloučit rychle, nejradši bych si ho vzala domu. "see you.. soon" říká, dává mi asi desátou pusu a já se ho ne a ne pustit a jít, i když už to chci mít za sebou, trochu mi to trhá srdce. poslední bye, pusu a hlavně se neotáčet.

cestou zpátky mam otevřený okno, svítí na mě sluníčko, fouká vítr, poslouchám hip hop a se zavřenýma očima piju studenýho radlera. život je krásnej. začátek prázdnin.