drinkin problem

18. července 2012 v 13:32
pátek. už v 9:30 mam sedět v autě. ráno ještě hystericky jedu koupit holinky, když se podívám na předpověd počasí. od devíti sedim jak na trní. auto přijíždí v 10:30. na pokraji zhroucení. stagemanažera nám dělá týpek, kterej nás minulý září v pilsenu vyhlásil jako největší čubky, chamtivý kurvy a malý holky, co si o sobě moc myslej. a tobě máme přijet pozdě na domluvenej sraz? tak to potěš pánbůh.

stres mi opadne v autě, kdy si otevřu lahev tesco lambrusca a už za prahou mam na dně. e. s sebou vzala cuba libre namíchaný v lahvi havany, ale nešlo nám zavřít, co se dá dělat, musíme to vypít rychle, at to tu nikde nevylejeme.

nakonec přijíždíme k akreditacím uplně na čas, vyzvedneme si stage pásky a parkovací kartu do auta, hodíme věci k podiu, náš milovanej stagemanažer nikde a my jedeme postavit stany.

hraní je v pohodě. nejsem ani nijak zvlášt nervózní, přece jen, už bohužel hraju nějakej ten čas a začínám to brát jako rutinu a povinnost. přesto mě to baví, máme príma zvuk, je docela fajn počasí a lidí není málo. toho jsme se bály totiž nejvíc, hrály jsme jako první v šapito a proti nám hráli kluci z brna na hlavní stage, těžká konkurence, kor když spoustu lidí v pátek v době kdy hrajeme teprve vyjíždí z domovů.

a pak už to začíná.. mojito, cider, radler, na nenajedenej žaludek je to trochu mordor.

vidim kluky odemě z druhý kapely, běžim je pozdravit a při cestě zpátky ke stolu ho konečně potkávám. usměje se, řekne čááu a dá mi pusu. ouu, how much I missed it.. ví, že sem byla minulej tejden u něj v hometownu a že sem řádila s jeho kámošem, tak se trochu bojim, co mi na to tak řekne.. "prej si byla u nás v PT.." "no no no, za K., no, minulej tejden, a jak se máš a v kolik hrajete?" vychrlim ze sebe ve snaze odvést ho od tohohle tématu. "taky sem slyšela, že sem pojedeš na motorce, máš jí tady?" "ne, mechanik mi nestihl udělat - - - (nějaká věc ohledně oleje, přesnou formulaci fakt nevim), ale příští týden jí budu mít v praze, pojedem někam na výlet ne?" tep asi na sto osmdesáti, ale snažim se udržet aspon trochu vážnej ksicht a nezačít hned zpívat ta ta ta dááá ta ta ta dáá a nevidět se hned v bílých šatech u oltáře. tak joo, řeknu, pak si ještě asi minutu povídáme a pokračujeme dál, každej jinou cestou. dá mi pusu, znovu mi připomene v kolik hrajou - vim to moc dobře, ale to on vědět nemusí, poprosí mě, abych mu pučila šátek, kterej mám na hlavě - kdybys věděl, že je tvůj, kotě, a jde dál. achjo, sem v tom až po uši, je to jasný, ten měsíc bez něj a bez kontaktu nic nezměnil, to oblizování náhodnejch kluků už tuplem ne a potřebuju ho nutně zpátky.

další mojito, whisky, whisky s kolou, morgan s kolou, růžový víno, červený lambrusco. přestávám o sobě trochu vědět, což moc nepodpoří dětská lajnička uprostřed koncertu legendy. koncert si užívám, s klukama z UP s kterýma plánujeme turné nám při amoebě nejvíc laděj hlasy a domluvíme si dvoukapelní cover. myslim, že sem asi jediná, kdo si to pamatuje. pak vyrazim do šapito na jeho koncert, dám mu šátek a dostanu další pusu jako díky. chmmmm!

po dalším bílým víně tam paříme jak nezjednaný, samozřejmě vedle podia, protože v normálním hledišti neni k hnutí.. a navíc mě baví machrovat se stage páskou, co si budem povídat. z koncertu teda upřímně moc nevim.. ono tahle část večera už je celkově taková dost těžká na vyprávění, protože mam z asi osmi hodin pár minutovejch prostřihů a jinak je všechno zamlžený. dostanu zpátky šátek a znova po něm voní, ježiš, tohle mi přesně chybělo, jak sem tenkrát byla smutná, když po dvou týdnech začal chytat moje voňavky a už nevoněl po něm..

přesouváme se na djs stage, kde už o sobě vim totální hovno. nejdřív nabaluju jednoho nejvíc hezkýho němce, kterej mě zdravil už u akreditací, máme stejně zavázanej šátek na hlavě a tim si jsme rozhodně souzení. dokonce mi i sám navrhne, at si ho najdu na facebooku.... a pak mi malej matěj řekne, že můj vyvolenej je tak trochu na chlapečky a já na pokraji zhroucení jdu na bar, kde si mě odchytne jinej němec. je celkem milej, celej pokérovanej a říká mi, že vypadám na to, že mam ráda tvrdej a špinavej sex. no, chlape, v tomhle stavu by to se mnou bylo asi hodně dirty, vzhledem k tomu, že ke svýmu alkoholovýmu skore do sebe leju další víno a vodku a žaludek už se docela hlásí o slovo. pak si mě chce odtáhnout do stanu, a já nějakym nesmyslnym pohnutkem překládám slovo tent jako název nějakýho drinku a všechno mu odsouhlasim. vezme mě za ruku a táhne od baru, v tý chvíli mi dochází, že je asi něco špatně a určitě mě někde zbije a hrozně znásilní, takže mu uteču a dál piju vodku.

security nás vyhazujou, že stage se zavírá, jdeme do stanu, nemůžu chodit, mluvit, zout se nebo se převlíknout. poslední, co e. řeknu je "mámo, zuj mě", čimž náš vztah přeroste do fáze mámo - táto a já se nějakym kouzlem celá oblečená zahrabu do spacáku a upadám do bezvědomí.

ráno si v backstage na "snídani" - zvládla sem jen vypít trochu čaje, nadejchám krásných 0,9, to radši nechci vědět, kolik sem měla ve špičce v noci a snažim se nikde sebou neplácnout a neumřít. jdu si zas lehnout, při zavření očí slyšim od moderátora hlavní stage "pohodička, sluníčko, regéčko.." a mam chut se zabít. odpoledne víceméně proležim, omylem a díky bohu mě e. probudí chvíli před švýcarama, na kterých si dám konečně cidera a dostanu se zpátky na loď. kocovina přeroste v novou slabší opilost a je mi asi o sto procent líp. pak se různě poflakuju po areálu, vykecávám se.. kapely mě nějak neberou, na jedný stage jsou furt nějaký blbosti s dechama, na druhý vlastně ani nevim, mam trochu dost a proto kolem půlnoci opět kotvim na djs stage. tentokrát ani tolik nekalíme, což by mohlo značit trochu klidnější večer, kdyby ovšem nepřišly na řadu jiný dobroty.. príma pouštěčka. tancuju s jednou ze sta mých platonických lásek - tenhle je ale v top ten!!, manažeruje DB a párkrát nám domlouval nějaký koncerty, je úžasně charismatickej a vtipnej.. vezme si nás do auta na "večeři", bohužel mu poněkud ujede ruka a na čtyři lidi čekaj skoro půlgramový porce.. co na plat, zpátky už to sypat nemam, tak to teda zkoušim.. napotřetí konečně doluxuju a dostanu takovej kopanec, že mi až vyhrknou slzy.. no, jdeme tancovat dá. při why cant we be friends máme rty asi tak centimetr od sebe a já naštěstí posbírám poslední zbytky racionálního přemýšlení a dám mu pusu jen na tvář a zas uteču. možná si to budu někdy vyčítat, ale přece jen, třicátník v rozvodovym řízení je asi to poslední, co mi do panoptika mých vztahů chybí. to podobný si řeknu, když mě kolem pasu drží zpěvák a rty má už skoro na mym krku.. s barmankou z vyšehradský maj sice velice, velice otevřený vztah, ale jak se řiká, neserte lidi co vám nalejvaj pití. a ostatně, ten na kterýho čekám nejvíc je někde v nedohlednu.

za svítání nás security vyhazujou ze stage, e. se mi ještě nachvíli vytratí a já mam ve stanu neskutečnej hysterák, že nepřišel. určitě je někde s nějakou kurvou.. a nejsem to já! snažim se usnout, ale nemá to smysl, dneska sem si naložila tak, že když usnu v neděli, tak to bude výhra..

s klukama hrajeme od třičtvrtě na čtyři v neděli, v době, kdy mě chytá nejsilnější dojezd. odrazí se to na mym hraní, co se dá dělat, nejsou každej den řízky. při koncertě se strhne docela hodně velkej vítr a déšt, běžim se převlíknout a přezout a na slováky. zpěvákovi uprostřed koncertu odejde hlas, kytaristi snaživě dozpívávaj za něj, ale není to ono. každopádně to byl moc příjemnej koncert a těšim se, až je zas uvidim. pak se přejdu do šapito pozdravit a podívat na kluky z plzně, s kterýma jsme se viděli nedávno na šumavě a vůbec si nepamatuju, co sem jim tak mohla řikat, ale vim, že sme se poměrně dlouho bavili o pornu.. kluci maj šílený technický potíže, který jim značně krátěj set, ale každopádně to sázej jak se sluší a patří.

opět se potkáváme. domluvíme se, že se sejdem na monsteru a zpijeme, protože máme ještě dost free drinků. pak ho potkávám znova u hlavní stage, kde hraje můj osobní vrchol festivalu. celej koncert mam až bolavou husí kůži, kapela mě neskutečně strhne, i když jsem v to uplně tolik nedoufala. minulej rok totiž proběhla změna na pozici nejcitlivější, zpěvák a frontman odešel dělat mín hate muziku a místo něho nastoupil tlustej a snad ještě nasranější kanaďan. hned po první písničce mi bylo jasno, že tahle změna neni tak tragická, jak si jí všichni malovali. neskutečnej diktát už od prvního akordu, nestíhám je. na druhou stranu jsem možná ráda, že set měl jen něco kolem půl hodiny, protože prát to do mě ostrejma ještě tak čtvrt hodiny, tak se tam asi regulérně poseru.

a pak zas zpátky na monster. donutí mě vypít dvojtou tulamorku, dost nad moje síly, whisky nemůžu. pijeme dál, dokud se nezačneme bavit o zimě a najednou otvírám náš stan, lezeme pod spacák a jsme tam, kde jsme byli.

kolem druhý hodiny odjíždí domu, naposledy se rozloučíme a já nemam sílu jít někam na kapelu. jsem něco jako ztělesnění postkoitální deprese, chci si jen lehnout.. hledám telefon, abych si nastavila budík, ale v tu chvíli nahmatám jeho peněženku. je to asi dvacet minut, co opustil stan, takže je dost možný, že už bude někde daleko za táborem. volám mu. má vybitej telefon. běhám po areálu, snažim se ptát se, jestli ho tu náhodou ještě někdo neviděl, nebo číslo na jeho kamaráda. až na K. mě všichni neskutečně naserou svýma debilníma kecama, že během tří minut stihnu čtyři lidi poslat do prdele a sem na pokraji zoufalství. v tu chvíli mi zvoní telefon, volá mi a domluvíme se, že za pět minut se sejdeme u akreditací, že už jsou na cestě zpátky. kámen ze srdce jak debil. dá mi poslední pusu, cigáro na cestu a já konečně můžu jít spát.

ráno s e. všechno sesumírujeme, víkend hodnotíme jako nehodnotitelnej, sbalim svoje krámy a jedu domů. realita.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.