it won´t work no more

31. července 2012 v 18:13
vždycky sem žila v dojmu bůhvíjakej nejsem pesimista. přitom sem neskutečnej optimista, až mi to bohužel ubližuje. myslela sem si, že s věkem mi přibyde aspon trochu víc zdravýho rozumu a rozvážnějšího přemýšlení, ale hovno. sem furt stejně naivní, až mě samotnou překvapuje, jak mi to pořád nedochází. nikdo mi neubližuje, já si ubližuju sama, pro ty facky si chodim a prosim o ně. nikdo mi nehází klacky pod nohy, já si je sbírám a do cesty si je stavim sama. život neni těžkej, ale já si ho těžkej dělám. nikdo mi nedrží hlavu pod vodou, to jen já si přidělám na nohu obří kámen a pro jistotu si na nos ještě dám kolíček. na druhou stranu mi tohle všechno patří a tyhle facky bych se měla naučit přijímat, protože rozhodně nejsou poslední.
jedna z mála životních myšlenek, který považuju za true a nezměnitelný je - chlapa nezměníš. tak proč se o to pokoušim?


včera mi ráno napsal, jestli s nim nechci jet odpoledne do pt, do čtvrtka. malej hlásek vzadu v hlavě mi řikal, znáš ho, to nevyjde tyvole, dyt takových nápadů už jste měli.. ale to bych nebyla já, abych se nezačala radovat, plašit, balit se a hlavně si všechno malovat. jak to asi celý bude probíhat, jak spolu pojedeme těch dvěstě kilometrů, jaký asi budou jeho rodiče, co budou řikat kluci z jeho kapely, až mě s nim zas uviděj, to bude sranda.
ještě dopoledne mi napsal, že na zítřek nedostane volno, ale pojedeme zítra. no co, za to nemůže, zejtra je taky den, batůžek si nechám sbalenej.
ráno se probouzim už v sedm, sama od sebe, těšim se. uplně nečekaně se neozývá. napíšu mu, co a jak a za hodinu se ozve, že neví kdo sem, tohle číslo nezná. první facka. pro jistotu ještě nastavim tvář na druhou a osvětlim mu včerejší situaci a znovu se zeptám, v kolik teda dneska jedeme. prej má novej telefon a nemá v něm kontakty, a že už je dávno v pt, a že pro mě neměl druhou helmu. plesk. strašně dlouho přemejšlim, jestli mam odepsat nebo ne, a když jo, tak co napsat a jakym tonem. nakonec se zmůžu na dvě krátký věty o tom, at si to užije a at pozdravuje mojí K. tohle jsou ty chvíle, kdy děkuju bohu, že si v akcích nakupuju levný vína a leží mi doma jen tak.

strávim další den sledováním olympiády a tentokrát se pomyslně zúčastnim i já, v zápase. položim dřív lahev lambrusca já nebo ona mě?




edit, 23:11

na tomhle všem je nejhorší, že já to prostě asi opravdu čekala. asi sem už nějak vnitřně smířená s tim, že mi tohle udělá pokaždý, když se to začne obracet k lepšímu. tu lahev sem položila a druhou taky, jenže žádný brečení a vztekání se nekoná. politovala sem se akorát tady a pak mi došlo, že sem ještě neuklidila suchý nádobí. flašky sem srovnala ke koši a s uplně stejnym klidem a smířením dosedám zpátky sem. vlastně jediný, co mě trochu znervózňuje je tahle moje celková odevzdanost, skoro až flegmatičnost a celkovej mouchy snězte si mě přístup. taková nebejvám. vždycky sem byla nějaká, ale nikdy ne takle snadno zpracovatelná. i když, asi budu muset udělat něco, co mě bude dost bolet a co se mu nebude líbit.. snad mě zítra v hellu vezmou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bliss Bliss | Web | 1. srpna 2012 v 18:25 | Reagovat

Cože? Já bejt tebou tak na něj hezky zvysoka spustim, o co mu jako sakra jde...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.